Že by Arenbergerovy „omyly“ v majetkovém přiznání ještě před pár lety bohatě stačily k tomu, aby se ministr odporoučel, je zřejmé.
Někdy člověka prostě musí napadnout, jak často se asi Andreji Babišovi zasteskne po časech, kdy na Ministerstvu zdravotnictví seděl Adam Vojtěch. Neotřesitelně loajální, nekonfliktní, zapálený mladý muž s přehlednou minulostí i majetkem a bez bujného akademického či profesního ega. Od loňského září, kdy Vojtěch se slzou v oku a se suitou dojatých ministerských podřízených za zády rezignoval, měl předseda vlády s jeho křeslem víc starostí než radosti.
A příčinou nebyla jenom pandemie, ale především žalostná personální politika Andreje Babiše, který se rád holedbá tím, že v ANO sice nemá odborníky na nic, ale zato umí spolupracovat s nejširším okruhem nestranických expertů. A tak se po Vojtěchovi vystřídali na křesle ministra zdravotnictví tři bez výjimky zcela špičkoví lékaři a všichni bez výjimky naprosto spektakulárním způsobem selhali.
Pro špičkového epidemiologa Romana Prymulu bylo neúnosně náročné dodržovat vlastní nařízení, a tak po měsíci skončil. Pro špičkového hematologa Jana Blatného bylo příliš náročné pochopit, co má vlastně ministr zdravotnictví na starost, a tak měl obavy z toho, že příliš rozsáhlé testování bude příliš drahé a podle svých slov myslel i na zájmy lidí, kteří s protiepidemickými opatřeními nesouhlasí.
Nakonec mu ovšem zlomila vaz jeho profesní čest, která mu nedovolila hrát pro Pražský hrad ostudné stínové divadlo jménem Sputnik V. A v pořadí čtvrtého covidového ministra, špičkového dermatologa Petra Arenbergera, teď náramně překvapilo, že jako ministr by měl veřejnosti přiznat své úctyhodné majetky.
Na tom, že je ministr majetný, není samozřejmě nic špatného. Problém nastává teprve ve chvíli, kdy se ministr zdravotnictví, ředitel fakultní nemocnice a vlastník desítek nemovitostí s milionovými příjmy z klinických studií snaží svým uhlazeným projevem namluvit veřejnosti, že dosud neznal rozdíl mezi majetkovým a daňovým přiznáním.
Stejně tak jeho prvotní tvrzení, že na klinickém výzkumu nevydělal ani korunu, ba dokonce jej mnohdy dotoval „ze svého“, bylo extrémně nedůvěryhodné. A když se v „doplněném“ majetkovém přiznání proměnilo ve třicetimilionové příjmy ze soukromé praxe, stalo se dokonce vědomou lží.
Důvěryhodnost, jak se v průběhu covidové pandemie ukázalo, je přitom zcela klíčovou součástí politického arzenálu v boji s nákazou, součástí, bez níž jsou ostatní zbraně včetně zákazů a restrikcí zoufale neefektivní, až bezzubé. Pokud měl Arenberger dodat po poněkud plachém a zmateném Blatném covidovým opatřením punc ráznosti, rozhodnosti a právě důvěryhodnosti, tak to se tedy věru nepovedlo.
Pokračování článku (Zdroj: SeznamZpravy.cz): Komentář: Arenberger selhal. Stejně jako Prymula i Blatný