Začni si teď – zavři oči, představ si výtah, kde stojíš vedle někoho, koho neznáš. V očích je únavné napětí, ruka mírně sevřená kolem tašky. […]

Začni si to představovat: jsme po té vlně. Ne tím konečným klidem, ale tím zvláštním momentem, kdy si někdo odkašle ve vlaku a lidé kolem

A pamatuješ ten den, kdy se svět najednou zastavil a my jsme čekali na zprávu, jestli ta první dávka dorazí. Ten strach, ten úlevný výkřik,

Pamatuješ ten pocit, když se probudíš a první, co uděláš, je zkontrolovat zprávy? Ten malý sevřený žaludek, který se rozhostí hned po kávě. Není to

Znám ten pocit. Stál jsi u televize nebo scrolloval telefon a čekal smysluplné rozhodnutí. Místo toho přišlo mlžení, přehazování viny a rychlé řeči, které se

Znám ten pocit. Najednou se všechno točilo kolem jedné zprávy a ty jsi měl pocit, že něco chybí — ten tichý hlas, co se ptá

Připomeň si ten první týden, kdy se všechno změnilo. Ten zvláštní zvuk ventilátorů v nemocnicích, vůně dezinfekce v tramvaji a textovky od přátel, které začaly

Pamatuješ ten pocit, kdy slyšíš čísla, grafy a slovo „model“, a místo klidu máš spíš nejasnej tlak v hrudi? Já jo. A není divu —

Představ si ten pocit, když stojíš na okraji louky a vidíš černý mrak na obzoru. Srdce lehce zrychlí. Ne proto, že mrak sám o sobě