Cítíš to taky? Ten knedlík v krku, když stát nebo úřad oznámí další zákaz bez jediné promyšlené zprávy. Tak nějak to bolí víc než ten […]

Začnu emocí. Ten první strach. Ten moment, kdy nám praskla pevnost pocitu jistoty a místo klidu přišly rozkazy, omezení a šepot o tom, kdo má

A hele, znáš ten moment, kdy stojíš před zavřenou restaurací a uvědomíš si, že to není jen o jedné rohlíkové krizi? Ta prázdná ulice, ticho

Znáš ten pocit, když se jednou ráno otevřely okna a všechno, co jsi považoval za samozřejmé, bylo jinak? My jsme to prožili. Najednou se kanceláře

Začnu upřímně. Pamatuješ ten pocit, když ti někdo najednou řekne, co smíš a co nesmíš, a ještě bez jasného vysvětlení? Ten zmatek, ten hněv. A

Pamatuješ ten první týden, kdy se všechno zlomilo? Žádné zvonění, žádné řady dětí s batohem, jen zprávy, nervózní učitelé s nekonečným seznamem úkolů a rodiče,

Znám ten pocit — najednou se všechno to, co dřív chodilo jen po úzkých „vědeckých“ kanálech, vylilo do našich chatu, hospod, do rodinných diskuzí. A

Začnu upřímně. Pamatuješ ten pocit, kdy se všechno najednou zastavilo a najednou bylo strašně jasné, co funguje a co ne? Když nemocnice, školy i silnice

Začnu upřímně. Pamatuješ ten první týden, když se všechno točilo kolem koronaviru? Ten pocit, že novinky se vrší jako záplava — každá hodina něco nového,

Začni tady u toho pocitu, který jsme všichni znali. Ten zvláštní, trochu dusivý smích, co praskne, když slyšíš další absurdní nařízení. Nebo ten tichý úšklebek,