Pamatuješ ten pocit, když platíš daně a máš pocit, že částka mizí v něčem neviditelném? Tenhle text začíná tímhle pocitem, protože právě on je jádrem frustrace, kterou spouští téma covidových zakázek. My všichni viděli masky, respirátory a dezinfekci. Viděli jsme i čísla — obrovské veřejné výdaje nasypané do nákupu zdravotnických prostředků a služeb. A někde mezi nákupem a doručením se část peněz vytratila. Nejenom u nás. Po celém světě.
Kde peníze mizely a proč to bolelo víc než jinak
Představ si to takhle: stát potřebuje rychle zajistit dodávky, nemocnice jsou pod tlakem, fronty rostou a administrativa nestíhá. V takové chvíli se otevře možnost zadávat bez soutěže, udělovat zakázky narychlo a schvalovat faktury bez důkladné kontroly. To se stalo. Když se k tomu přidá tlak na rychlost, vznikne ideální půda pro předražení, podvody, neexistující dodávky nebo prodej nekvalitního zboží.
Konkrétně to probíhalo různě: někde se platilo přímo firmám bez ověření, jinde se místo transparentního výběru zvolilo „rychlé řešení“ se známými dodavateli nebo dokonce s firmami, které vznikly jen proto, aby zakázku převzaly. Někdy se platila cena mnohonásobně vyšší než běžná tržní — protože nikdo nesrovnával nabídky. Jindy byla smlouva napsaná tak, že kontrola neměla šanci. To všechno dohromady znamená ztracené peníze.
Tahle situace není jen moje domněnka. Organizace, která dlouhodobě sleduje korupci a veřejné zakázky, to shrnula v reportech věnovaných nouzovým zadáváním při pandemii. Podle Zprávy Transparency International o nouzových zadáváním rostla šedá zóna zadávání zakázek a klesala transparentnost. To není žádná abstraktní teorie — jsou to konkrétní stopy vedoucí k měně, která měla sloužit veřejnému zdraví.
Kolik to bylo — čísla, odhady, jak se v tom vyznat
Tady narazíme na hlavní problém: přesné číslo nikdo nedokáže jednoduše vypočítat. Proč? Protože ztráta se projevuje různě. Někdy je to přímo únik přes podvodnou fakturu. Jindy to jsou zbytečně vyhozené peníze za předražené dodávky. A občas jde jen o to, že peníze mohly být využity jinak — lépe, účelněji. Existují tři způsoby, jak se na množství „ztracených“ peněz podívat:
1) Přímé odhady škod z odhalených korupčních případů — to jsou konkrétní trestní řízení, zabavené částky, zaplacené pokuty. To dává pevná čísla, ale vždy jen pro část celku, protože ne všechny případy se odhalí.
2) Modelové odhady rizika ztrát v nouzových zakázkách — experti počítají procento z výdajů, které může být ztraceno kvůli korupci a neefektivitě. Některé mezinárodní organizace v době pandemie upozorňovaly, že i pár procent z obrovských balíků pomoci znamená miliardy.
3) Komparativní analýzy — porovnání cen a smluv s běžnými tržními cenami a standardy. Tady často vyjedou na povrch jasné rozdíly: stejný typ respirátoru prodaný vládě za výrazně vyšší cenu než nemocnicím v privátním sektoru.
Nejsem si jistý ohledně jednoho konkrétního čísla, které by platilo pro všechny země. U nás i jinde se objevily odhady, že stovky milionů až několik miliard korun byly dotčeny pochybnými praktikami — podle míry kontroly a transparentnosti v jednotlivých státech. Globálně mluví odborníci o desítkách až stovkách miliard dolarů v riziku plýtvání a korupce, ale rozsah se liší podle metodologie.
Důležité je pochopit, že i „malé“ procento chycené ve velkém objemu veřejných výdajů znamená reálnou škodu: méně ochranných pomůcek, méně investic do nemocnic, méně testování. To není abstrakce; to jsou konkrétní následky.
Co s tím udělat teď a co si pohlídat my jako občané
Co kdybychom se na to podívali prakticky, bez obvyklého politického šermu? Tady jsou věci, které fungují a které lze vyžadovat:
První: otevřenost smluv. Dneska umíme zveřejnit smlouvy online tak, aby je každý viděl — ceny, dodavatelé, podmínky. Když to je na světle, méně se krade. Zmiňuju to proto, že organizace sledující zadávání doporučují elektronické registry smluv jako první krok. Podívej se na analýzy Transparency International, tam je to věcně vysvětlené.
Druhý: kontrola nezávislými orgány. My chceme nezávislý dohled, který nesedí na klice, ale má pravomoc zpochybnit a zastavit podezřelé zakázky. Tam, kde šly kontroly do terénu a zkoumaly faktury a doručené zboží, vyplavaly na povrch i případy, které by jinak zůstaly skryté.
Třetí: jednoduché věci jako srovnání cen a veřejné databáze dodavatelů. Když novináři, aktivisté nebo běžní lidé mohou porovnat, co stát platí a co platí jiné subjekty, hned se ukáže, co je přemrštěné.
A my? My můžeme dělat malou, ale účinnou věc: pamatovat si a ptát se. Ptát se politiků, úředníků, odpovědných institucí na smlouvy, na cenu za kus, na to, proč byla vybrána tahle firma. Není to hezká práce, ale je to práce, která udrží tlak.
V tomhle smyslu jde o jednoduché pravidlo: transparentnost + kontrola = méně volné ruky pro zneužití. Nečekej, že se to samo opraví.
A taky — upřímně — nemá smysl čekat jen na dramatické odhalení v médiích. Chce to instituce, které budou umět rychle a důsledně auditovat nouzové výdaje i po skončení krize. Protože když už se jednou do nouzového režimu vstoupí, těžko se z něj vymáčkne opatrnost.
Zkusme si to představit konkrétně: když stát vypíše, že koupí milion kusů respirátorů, očekáváme, že je skutečně dostane, že cena bude přiměřená a že někdo bude pořízené zboží fyzicky zkontrolovat. Když se to neděje, je to selhání. A my jako občané máme právo vědět, kde k selhání došlo a kdo za něj nese odpovědnost.
To, co vidíme po světě i u nás, není jen matematika. Je to rozhodování lidí. A rozhodování jde ovlivnit kontrolou, kterou my můžeme požadovat.
