Pamatuješ ten zvláštní pocit, kdy sis přestal být jistej, komu věřit? Ten okamžik, kdy informace lítaly rychleji než rozum, a místo uklidnění přišlo popletení. Mě to zasáhlo taky. Nejprve to byla únava z neustálých telefonů, pak z titulků, které se měnily každý týden. A hlavně — vztek. Protože věda měla být naším kompasem. A přesto se zdálo, že ten kompas ztratí jehlu.
Začni s emocí: strach, zklamání, vztek. To je to, co většina z nás cítila. A teď se podíváme, proč se důvěra rozpadla, co jí ublížilo a jak by se dala částečně vrátit. Takhle to myslím — nejde jen o špatné informace. Jde o to, že systém, kterému jsme věřili, není imunní proti lidským chybám, politickému tlaku a byznysovým zájmům.
Co důvěru podkopalo
Nejde o jednu věc. Jsou to vrstvy. Nejprve vlády a instituce měnily doporučení — roušky jo, roušky ne, testuj, nebo netestuj. Já tomu rozumím — věda se učí během krize. Ale když to vidíš v médiích jako konzistentní rozchod, vypadá to jako chaos. Lidé chtějí jasné pravidla, ne vědecké laborování předešlým krokem.
Pak přišla politika. Pandemie se stala bojištěm pro populismus i pro centrální plánování. Politici upravovali fakta, aby seděla kampani nebo zájmům. To se nevyhnulo doktorům, vědcům ani institucím. Když vědu používáš jako štít nebo meč, důvěru ztrácíš. Můžeš říkat, že jde o ochranu, ale lidé vidí, že některé rozhodnutí nehází fér.
A pak sociální sítě — místo aby pomáhaly, mnohdy zhoršily situaci. Rychlé šíření neověřených informací, virální dezinfo a zároveň cenzura, která v mnohých případech působila neprůhledně. Lidé, co chtěli vědět víc, narazili na bloky a označování, které působilo jako zasahování. Neříkám, že vše, co kritizovali, bylo pravda. Říkám jen, že způsob, jakým se cenzura dělala, zvyšoval nedůvěru. Víš to — když něco zamkneš, hned to vypadá podezřele.
Nezapomeňme na jmenování expertů. Někdy se odborník jmenuje do role, protože pasuje politicky, ne protože má nejlepší data. To vidíš, když stejné otázky zodpovídají různí „experti“ a navzájem si odporují. Takhle se buduje dojem, že věda je spíš hra názorů než systematické zkoumání reality.
Poslední vrstva jsou ekonomické zájmy. Farmaceutické firmy, sponzorování výzkumu, soutěž o granty — to všechno lidi vidí jako konflikt zájmů. Neříkám, že všechny studie jsou zkorumpované, ale když se někde objeví zatajené vazby, důvěra jde dolů rychleji než vzlínající kouř z komína.
Infodemická bouře a autority
Možná to znáš: slovo infodemie. Světová zdravotnická organizace o ní mluvila dlouho — najdeš to i na oficiálních stránkách WHO o infodemii. Infodemii tvoří směs faktů, polopravd a lží, která se šíří rychleji než virus samotný. A když ti někdo málo vysvětlí, začneš věřit tomu, kdo křičí nejhlasitěji. To je jednoduchá psychologická věc.
A přidej k tomu média, která milují senzaci. Titulek prodává víc než nuance. Místo „vědci zkoumají“ jde tu titulek „vědci se mýlili“. Lidé si to přečtou, sdílí to a vzniká dojem masivního selhání. My, co preferujeme jasnost a poctivé vysvětlení, jsme z toho frustrovaní. Ale chybou není jen novinář; je to systém, který odměňuje dramatické zprávy.
Ostatně krize ukázala, že důvěra není jen v autoritách, ale v lokálních komunitách. Tam, kde se doktor víc baví s pacientem, kde jsou data otevřená a kde se rozhoduje viditelně, tam důvěra klesá pomaleji. Lidé chtějí vidět, jak a proč se rozhoduje. Nechceš slepě věřit, chceš rozumné vysvětlení. Co kdyby víc institucí otevřeně publikovalo metodiky a data? To by hodně pomohlo.
Jak z toho ven — několik konkrétních kroků
Nečekej zázrak přes noc. Ale jsou věci, které jde udělat hned. První: transparentnost. Otevřená data, jasné metodiky, přístup k laboratorním výsledkům. Když lidé uvidí čísla, můžou si udělat vlastní názor. Druhé: jasná komunikace. Ne sliby bez špetky nejistoty, ale „tak to víme teď a tady jsou limity našeho poznání“. Když expert přizná, že neví všechno, stoupá mu důvěra, ne klesá. Protože lidi to cítí jako upřímnost.
Třetí: oddělení vědy od politiky. Vědecké rady musíme chránit před politickým tlakem. To neznamená, že věda rozhoduje sama, ale rozhodnutí musí být podložená veřejně dostupnými důkazy. Čtvrté: škola a gramotnost v oblasti vědy. Když lidi rozumějí základům statistiky, rizik a testování, mnohem těžší je je obalamutit. Naučit lidi číst čísla — to je větší obrana než jakákoli cenzura.
Páté: posílit lokální instituce. Lidé důvěřují sousedům a lékařům, které znají. Podpořit regionální výzkum a veřejné konzultace znamená, že rozhodnutí nepřijde shora bez kontextu. A taky: méně centralizace v komunikaci. Když se rozhoduje lokálně a s vysvětlením, lidé ví, že se s nimi počítá.
Chci ale být upřímnej — některé věci vyžadují čas a politickou vůli. A tady se naše politika často ukáže ve své nešťastné formě. My, co nejsme nadšení z byrokracie a nadnárodní kontroly, musíme tlačit za transparentnost a za to, aby věda sloužila lidem, ne zájmům. Takhle to myslím — důvěru nezískáš nařízením, získáš ji poctivou prací a viditelnými výsledky.
Nakonec se vrať k osobní rovině. Když se ti něco nezdá, ptej se. Žádej zdroje, čísla, vysvětlení. Není to nezdvořilost. Je to občanská práce. Když si to začneme pěstovat jako společnost — umět se ptát, požadovat přehlednost a odměňovat poctivost — vrátíme vědě její místo jako slušného průvodce v těžkých časech.
Vím, že to není líbivý závěr. Někdy stačí malý krok: jeden lékař, jeden novinář, jedna obec, která zveřejní data a vysvětlí rozhodnutí. Když se to sečte, udělá to rozdíl. Nepotřebujeme velké manifesty. Potřebujeme jasné kroky a trochu odvahy přiznat chybu. A pak jde důvěra zase nahoru.
‚
