Začni tím pocitem — ten zvláštní klid a zároveň napětí, které tě popadne, když zavřeš dveře a víš, že teď musíš přečkat. Znáš ten moment, kdy se rozsvítí jen lampička, svět venku se zmenší na pár zpráv v telefonu a zbyde jen ta kniha na kolenou? Pro mě to byl okamžik, kdy literatura přestala být únikem a stala se zrcadlem. A ne ledajakým — často syrovým, trochu roztřeseným, někdy i vtipným, i když zbytky smíchu zněly jako ozvěna.
Mluvím o knihách, které vznikly přímo z covidového období. Ne jen o románech, kde se zmíní virus jako detail, ale o dílech, která se z pandemie zrodila — pamětech, esejích, denících, sbírkách povídek a dokonce i vtipných průvodcích přežitím karantény. Některé míří na zkušenost jednotlivce, jiné zkoumají společnost, politiku, zdravotnictví nebo vztahy, které se kvůli uzavření změnily. A netančí kolem toho. Říkají to nahlas.
Proč se měnil hlas spisovatelů
Nejde jen o to, že autoři měli víc času sedět. Jde o to, že čas dostal jiný tvar. Den se smrskl na série opakování — stejné ulice, stejné zvuky, stejné zprávy. A tím se změnil i jazyk. Lidé začali víc popisovat maličkosti: šustění igelitky od nákupu, šumění videohovoru, jak světlo dopadá na parapet v osm večer, když se zavírají obchody. To se přeneslo do knih.
Někteří autoři vzali formát deníku a přetavili ho. Jiní vytvořili mozaiku krátkých textů — drobných výpovědí, které dohromady dělají mozaiku doby. A pak jsou ti, co zpracovali covid jako katalyzátor společenské kritiky. Viděl jsem knihy, které jsou ostřejší než před pandemií — víc se ptej, víc obviňuj, víc navrhuj změnu. A to dává smysl: když se systém ukáže rozbitý, lidi přestanou mlčet.
Když ti to shrnu: covid literaturu posunul k konkrétnosti. Místo metafor byly podané ruce pracovníků v první linii, místo vzdálených úvah bylo vedlejší sedadlo auta, kde se probíraly rodinné krize. A to čteš jinak — cítíš přítomnost.
Knihy které si pamatuju
Některé tituly zůstaly v hlavě, protože mě zasáhly přímo. Paměti zdravotníků jsou tvrdé a upřímné — nejsou to hrdinské písně, jsou to výpovědi unavených lidí, co popisují směny, které vlastně neskončily. Eseje od spisovatelů, kteří najednou ztratili rituál psaní v kavárně, jsou plné drobných postřehů — jak se přepisuje životní rytmus, jak se mění priorita času.
Byly taky knihy, které vtipně zachytily absurdity lockdownu: karanténní příručky přežití, satirické povídky o videokonferencích, příběhy vztahů, které se rozpadly přes chaty. A pak romány, které virus použily jako pozadí, aby se zabývaly něčím hlubším — vinou, odpuštěním, smyslem práce.
Nepíšu seznam konkrétních titulů, protože možná tě víc zajímá, co z těch knih vyleze, než kdo co napsal. Ale jedna věc je jasná: knihy z covidu nemají jednotný tón. Najdeš tam hněv, úlevu, nudu, lásku, a taky humor, co se občas zasměje s hořkostí. Takhle to myslím — kniha může být lék i oheň současně.
A ještě jedno: mnoho autorů se rozhodlo publikovat rychleji, bez zbytečných filtrů. Některé texty vznikly během pár měsíců, někdy i týdnů. To přineslo autentický impuls, na druhou stranu to občas znamenalo méně časů na leštění. Ale taky to dalo čtenářům pocit, že jsou u toho, jak se příběh tvoří.
Co to znamená pro tebe a pro nás
Možná se ptáš: Co z toho můžu vzít já? Nejde o to, že všechny knihy musí změnit život. Jde o to, že literatura vytvořená v náhlé situaci nabízí druh zrcadla, ve kterém se můžeš poznat. Vidíš jak ostatní prožívali izolaci, strach, úspory radosti. A to, co z té zkušenosti vychází prakticky — jak se lidi přizpůsobili, co si vzali z domova práce, jak změnili vztah k zdraví — to může posloužit jako návod.
Co kdyby ses k některé z těch knih vrátil a vytáhl konkrétní nápad? Třeba nový rituál večerního rozhovoru s partnerem, nebo pravidlo, že sobota je den bez zpráv. Nebo se nechal inspirovat způsobem, jakým autoři zachycují drobné detaily a začal zapisovat. Deník je jednoduchá věc, přitom má moc změnit pohled na každodennost.
A ano, je tady i širší lekce: když systém přestane fungovat, nečekej, až to zařídí někdo jiný. Literatura vytvářená v krizích často zvedá hlas k diskuzi o tom, co se má měnit. Můžeš si vybrat, jestli budeš poslouchat, nebo se zapojíš. A to platí i pro menší věci — komunitu, sousedy, malé lokální iniciativy.
Myslím, že knihy z covidu nejsou jen dokument. Jsou pozvánkou — k empatii, k akci, k zaznamenání toho, co se nám stalo. Když čteš příběhy lidí, kteří to prožili, zjistíš, že některé tvoje pocity nejsou ojedinělé. A to ulevuje. Nejen že se poznáš, ale taky pochopíš, že společně můžeme něco změnit.
Pokud chceš začít, nabídl bych jednoduché kroky: vyber jednu knihu, která tě zaujme, čti kousek denně, zapisuj si tři věci, které tě zaujaly, a pak jednu věc, kterou vyzkoušíš v praxi. Není to žádná věda. Je to způsob, jak udržet ten kontakt s realitou, který literatura dokáže navodit.
Takhle to myslím: covid nám vzal některé jistoty, ale dal zpátky jiný druh pozornosti. A knihy, které z té doby vyrostly, jsou sledem těch momentů — někdy nepořádných, upřímných, osobních. Jsou to záznamy doby a zároveň pozvánky k tomu, abychom něco udělali jinak.
The Guardian: How the pandemic changed the way we read and write
‚
