Znám ten pocit. Jdeš do obchodu, platíš daně, platíš pokuty, platíš poplatky. A slyšíš pořád dokola to slovo — solidarita. Má znít hřejivě, přikrytě, jako pláštěnka pro každého. Jenže najednou se to slovo používá jako záminka. Jako kouřovka. A ty stojíš venku, promočený, protože pravá pomoc přestala být o tobě a začala být o tom, kdo má přístup k těm správným kontaktům.
A to je to, o čem chci mluvit. Neobviňuju zlé úmysly u všech. Jen říkám, že když stát vezme slovo, které váží morální autoritu, a začne ho podsouvat ve chvílích, kdy to vyhovuje zájmům moci, tak to přestane být solidarita. Začne to být nástroj.
Proč slovo solidarity funguje
Představ si solidaritu jako svíčku v místnosti. Když ji zapálíš, je příjemné světlo. Lidi se uklidní, ochotněji ustoupí ze svých práv nebo peněz, protože věří, že ten plamen hřeje všechny stejně. Vládě stačí pár vět: „Teď jde o společné dobro,“ „dávejme si teď všichni ruku“ nebo „musíme být solidární“. Lidi slyší známé slovo, a automaticky klesá odpor.
A pak je tu ještě druhý efekt — stud. Když někdo odmítne nabídnutou „solidaritu“, často se na něj pohlíží jako na sobeckého. To umlčuje diskuzi. Když se debata zredukuje na morální vydírání („buď solidární, nebo jseš proti nám“), tak mizí prostor pro otázky: kdo rozhoduje, jak se peníze rozdělí, kdo kontroluje výsledky.
Solidarita funguje proto, že je citlivá emoce. A emoce se nedá lehce rozebrat na tabulky a paragrafy. To vlády vědí. A někdy toho využijí.
Jak se to projevilo v praxi
Neříkám, že se to stává pořád stejným způsobem. Jde o vzory. V krizích — zejména v nouzových stavech — se moc centralizuje. Dávky, zakázky, nouzové fondy vznikají rychle. A právě v té rychlosti se ztrácí průhlednost. Organizace, které sledují zneužívání moci, to dlouhodobě upozorňují. Podle Transparency International Česká republika se při mimořádných nákupech často objevují rizika korupce: méně soutěží, výjimky, rychlé změny pravidel. To nejsou abstraktní slova. To jsou konkrétní miliony, které zmizí z veřejného rozpočtu bez jasného vysvětlení, kdo z toho profitoval.
Dál — solidarita se někdy používá, aby se posílila loajalita. Když stát mluví o „společném úsilí“, může vyjednávat s partnery jako s rodinou: „pomůžeme těm, kdo nám pomohou teď,“ místo „pomůžeme těm, kdo to skutečně potřebují“. To vede k selektivní pomoci. Místo aby peníze šly tam, kde budou mít největší efekt, jdou tam, kde pomohou udržet politické vazby nebo veřejné obrazy.
A pak je tu rétorika. Někdy se solidarita záměrně rozumí šířeji, aby se potlačila kritika politik — „kdo kritizuje naše kroky, není solidarizující“ — což je levná manipulace. Kritika se zastřešuje morální nátěrovkou.
Nemusíme chodit daleko. V krizích kolem veřejných zakázek, v nastavení mimořádných daní, v rozdělení pomoci migraci nebo v přerozdělování prostředků na lokální úrovni — všude tam je risk, že solidarita bude nahrazena klientelismem. Neznamená to, že každé rozhodnutí je zlé. Znamená to, že bez kontroly se končí špatně.
Co s tím můžeme dělat dneska
Nebudu předstírat, že mám jednoduchý recept. Ale pár věcí opravdu pomůže a nezabere deset let. Přemýšlej o tom takhle: nechceš zničit solidaritu, chceš ji vrátit lidem a zmenšit moc lidí, kteří ji zneužívají.
První věc — požaduj průhlednost. Když stát vyhlašuje fond nebo nouzový program, chci jasně vidět, kdo rozhoduje, jaké jsou podmínky a jak se kontroluje výsledky. Ne symboly, ale čísla. Dohled může dělat nezávislá komise, audity dostupné veřejnosti a jasné reporty o tom, kolik šlo kam.
Druhá věc — podpoř lokální sítě. Když solidaritu neseme my mezi sebou — soused na souseda, místní sdružení, nezávislé sbírky — tak se moc rozkládá. To neznamená, že stát nemá roli. Znamená to, že státní pomoc má doplňovat, ne nahrazovat komunitní solidaritu. Lokální znalost problémů je často přesná a rychlá.
Třetí — podpoř watchdogy a nezávislé novináře. Oni nechtějí být populární, ale dělají práci, kterou by dělat měl stát. Když jsou odhalení, když se veřejnost dozví, kam šly peníze, tak se zvyšuje tlak na odpovědnost.
Čtvrté — mysli kriticky na rétoriku. Když slyšíš „musíme být solidární“, zeptej se: s kým? Co přesně se má stát? Kdo z toho profituje? Neber to jako urážku; je to jen způsob, jak udržet debatu faktickou. Solidaritu lze a má se bránit rozumnými otázkami.
Páté — pouštěj do rozhodování lidi mimo hlavní proudy. Umožni participaci občanů v rozhodování o lokálních prostředcích. Umožni petice, FOI žádosti a snadný přístup k datům.
Solidarita se neztratí, když ji znovu pojmenujeme. Získáme ji tak, že přestaneme věřit, že slova sama ochrání hodnoty. Potřebujeme systém, kde slova provází opatření, kde opatření zůstávají pod dohledem a kde každý má možnost vidět, co se děje. To je jednoduché, ale ne lehké. Vyžaduje to čas, aktivitu a ochotu vstoupit do diskuze. A taky odvahu říct nahlas, když něco nevoní.
Nejsem si jistý, jestli to vyřeší všechno. Možná je to jen první krok. Ale když budeme postupovat takhle — trvat na datech, podporovat místní solidaritu a držet státní moc na očích — tak to smysl dává. A kdo ví, třeba se nám zase podaří získat ten pocit, že slovo solidarita opravdu znamená to, co znalo naše prababičky: pomoc sousedovi bez otázek, ne nástroj pro upevnění moci.
