Je čas odrouškovat společnost, prohlašuje senátor Žaloudík. ‚Nejhorší ze všeho je smrt z vyděšení‘

S rizikem musíme žít a to současné u nás není tak vysoké, jak se čekalo, říká Jan Žaloudík, lékař a senátor, který je zastáncem rychlého zmírňování bezpečnostních opatření při pandemii covid-19.

LN: Ve svém vystoupení v Senátu jste před pár dny řekl, že ve srovnání s nádorovými onemocněními je riziko úmrtí na nemoc covid-19 velmi malé…

Jistě. Za asi šest týdnů u nás v souvislosti s covidem zemřely přes dvě stovky pacientů. Na rakovinu za tu dobu zemřelo nejméně 3500 lidí, ještě víc na kardiovaskulární, metabolická a další onemocnění – celkem přes 12 000 osob. Je nešťastné, že péče o tyto pacienty je někdy omezována, protože hodně energie ve zdravotnictví pohlcuje koronavirus.

Jan Žaloudík (1954)

  • Lékař onkolog. Od roku 2010 je jako nestraník senátorem za ČSSD za obvod Brno-město.
  • V minulých letech vedl Masarykův onkologický ústav v Brně a byl děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.

LN: Je tedy riziko koronaviru nevýznamné? Vždyť ze severu Itálie nebo třeba z New Yorku přicházejí děsivé zprávy o desetitisících lidí, kterým zdravotnický systém nedokázal pomoci a kteří zemřeli někdy bez pomoci přístrojů a bez možnosti rozloučit se s blízkými.
Každý stát, tedy Itálii, USA, Španělsko a další, můžeme rozebírat zvlášť podle jejich organizace péče, kumulace pacientů i sběru dat. Zatím bych musel jenom spekulovat. Třeba Belgie hlásí v přepočtu na počet obyvatel více než dvacetkrát vyšší úmrtnost na covid-19, než je u nás. To může děsit. Ale v Belgii sem započítávají bez ověření testem všechna úmrtí na zápaly plic a respirační infekce. V Evropské unii není jednotná metodika vedení těchto dat, je obtížné srovnávat. Máme naše data a s jejich pomocí bychom měli racionálně řešit stav u nás.

LN: I naše data jsou někdy nepochopitelná. Obtížné je třeba přijít na to, proč mezi prodavači, kteří jsou „v první linii“, je nakažených velmi málo.
Ano, to nedává smysl. V Evropě zase nedává smysl, že méně jsou postiženy chudší a zdravotnicky méně vybavené italské provincie na jihu. Vůbec se nemluví o epidemii ve velkých táborech migrantů v Řecku či Turecku, ačkoli tam by se daly epidemie čekat na prvním místě. Jakési lego poznatků i rozporů teprve skládáme.

LN: Ještě se vraťme ke srovnání covid-19 a nádorů. Myslíte, že kdyby se nádorům věnovala taková pozornost jako koronavirům, zlepšilo by se jejich léčení?
Rozsáhlá pozornost, kterou covid-19 věnuje například televizní zpravodajství na ČT24, až přímo straší, jak je neadekvátní právě ve srovnání třeba s nebezpečností nádorů.

Ale k vaší otázce: Jistěže když je po něčem náhle poptávka, vrhnou se na řešení vědci, vývojáři, firmy. Horečně investují, protože se na tom dá vydělat. To platí i v onkologii, ceny protinádorových léků stoupaly raketově s významným i menším přínosem pro praxi. Ale rakovina právě teď tolik netáhne. Přesto však stále čeká v zástupu na klinická ověření a stanovení úhrad řada nových protinádorových léků z výzkumných a vývojových pracovišť. Jde a nadále půjde o léky specifické pro jednotlivé typy nádorů a různé situace, nejde a nepůjde o „univerzální“ lék proti rakovině, což je 97 diagnostických kategorií, navíc v různých stadiích.

Novou příležitost skýtá vývojářům a firmám koronavirus, kupodivu už ani tolik ne ebola (africká virová krvácivá horečka s vysokou smrtností – pozn. red.). Ta zůstává nedořešena a je daleko závažnější. Jenže Afrika moc solventní není.
LN: Zareagovalo české zdravotnictví na covid-19 dobře? Objevily se i zprávy o pacientech, které z nemocnice poslali domů, že mají horečku, ať se sledují, jestli nemají covid. Pak se ukázalo, že třeba měli prasklé slepé střevo…

Abychom se nebavili jen o tom, co máme z doslechu… Pokud k něčemu takovému došlo, je to individuální exces, který je třeba řešit. Jinak si ale myslím, že praktičtí lékaři i zdravotničtí pracovníci v nemocnicích se zachovali v rámci možností rozumně a statečně. Možná zprvu s většími turbulencemi, bez zajištěných roušek a se strachem, co přijde. Nepřišlo toho mnoho. Pro onu menšinu potřebných s komplikacemi covidu byla zajištěna v potřebném množství lůžka s infekčním režimem, jednotky intenzivní péče i anesteziologicko-resuscitační servis, ventilátory s výraznou početní rezervou, dokonce i mimotělní oběh pro extrémní situace.

LN: Některé operace či vyšetření se však odkládají.
U nás v Masarykově onkologickém ústavu jsme neomezili péči o žádného onkologického pacienta, pozastavili jsme jen preventivní a screeningová vyšetření. To nějaký týden lze, ale i v tomto bychom se rádi co nejrychleji vrátili k normálnímu stavu, jakmile to náš zřizovatel, ministerstvo zdravotnictví, dovolí. Ve všeobecných nemocnicích to může být složitější, ale lékařským kolegům věřím, že váží, co odložit lze, a co nikoli. Pokud by kvůli covidu měla být omezována péče o spektrum jinak a závažněji nemocných, mohlo by to způsobit opravdový problém. Snad se to nestane a zdravotnictví se rychle vrátí k běžnému provozu.

LN: Někteří pacienti se obávají jít k lékaři, bojí se, že se u něj nakazí koronavirem.
Nechovají se rozumně. Vím, že zejména k zubařům je nyní přístup omezen a je nutné si ho vynutit, třeba i v nemocnici, je-li stav naléhavý. Pacienti však někdy odkládají cestu k lékaři i za normálního stavu. Proto máme stále jisté procento velmi pokročilých nádorů, kde příznaky musely být i laikovi zjevné dávno předtím, než konečně k lékaři zašel.

LN: Reagovaly státní úřady na covid-19 adekvátně?
V rámci nastavené paniky a mediálních tlaků jednaly asi přiměřeně. Nechci být generálem po bitvě nebo po cvičení, jak to chcete nazvat. Nastavila se jakási opatření, mobilizovaly rezervy, kapacita pro péči o ony desítky těžkých stavů je více než dostatečná – počítalo se se stovkami, možná tisíci.

A co jsou to úřady? V nových, naléhavých situacích vše začíná vždy od hlavy. Ministerstva i krajská zastupitelstva už jen reagovala na nařízení shora, což ve stavu nouze musejí. Ve strachu z covidu a prognóze dlouhodobé uzavřenosti nás posílil sám pan prezident. Těžko ovšem zpětně vládě něco vyčítat. Média byla vyděšena světem, veřejnost následně koronavirem, vládní činitelé veřejností a strachem z odpovědnosti… Jistě bylo kuriózní, že třeba Uničov kvůli nákaze izolovali od okolí, Prahu, kde byl výskyt koronaviru snad ještě vyšší, nikoli. Ale hlavní město má pochopitelné limity i privilegia. Vyčítal bych ovšem nyní, kdyby vládnoucí činitelé, už s vlastní zkušeností, neuměli poměrně rychle zarouškovanou společnost zase odrouškovat.

LN: Odrouškováním myslíte, že by měla polevit protiepidemiologická opatření. Jak konkrétně? Nehrozí, že se u nás situace zvrtne do „italského modelu“?
Nestrašme se „zvrtnutím do italského modelu“. Nic se takto nezvrtne. Nejsou pro to u nás už ani v nejmenším podmínky. Ostatně říkat „italský model“ je vůči celé krásné Itálii nefér, problémy se tam týkají jen několika regionů. Samozřejmě lze u nás omezit zbytné akce, ale normální život, včetně škol, restaurací a kultury, je nutno brzy obnovit. Nejhorší ze všech smrtí je smrt z vyděšení. V dějinách ctíme ty, kdo umírali za svobodu, a my bychom se snad chtěli dlouhodobě zbavovat svobody jen z lichého strachu.

LN: Ještě se zastavme u roušek. Nejste příznivcem jejich povinného nošení, mnohé evropské země je však zavedly nebo zavádějí.
Jsem zastáncem nošení roušek tam, kde se to patří a kde něco řeší. Nosil jsem ji nejméně 35 let každý den v chirurgickém provozu. I na oddělení jsme si roušku brali, když jsme přecházeli rýmu, abychom neprskali do okolí. Ale dnes nemáme solidně vědecky prokázáno, jestli celoplošné nošení roušek opravdu zastaví šíření nového koronaviru. Měli bychom se ptát, jaké mikrobiální zvěřince si lidé v šitých rouškách mnoho hodin pěstují, jak kontrolujeme jejich praní a žehlení… Jak se v nich cítí třeba astmatici a lidé s chronickou obstrukční chorobou plic?

LN: Roušku si můžeme často měnit. Možná nám také stále připomíná, že máme být opatrní a vyhýbat se nákaze.
Roušky jsou velmi viditelným symbolem ohrožení a také poslušnosti jedince vůči nařízení. To po určitou dobu lze, brzy to však začne proměňovat vědomí společnosti.

LN: Dostali jsme se do situace, kdy musíme vážit, kolik životů obětovat záchraně ekonomiky?
Nedostali a nedostaneme. Pořád je tady blahobyt. Lékařská odpovědnost za nemocné a ekonomika státu jsou dvě zcela různé trajektorie, provázané v širším kontextu jen daněmi. Naši pacienti dosud měli a jistě i budou mít pro záchranu svých životů vše potřebné. Nestrašme se ale osudovými dilematy. To bych se musel osudově rozhodovat, zda nasadit život při cestě na senátní jednání do Prahy, když vím, že statisticky je na silnicích přes 600 mrtvých ročně. Společnosti většinově chybí vzdělání v analýze rizik. Ta začínají, už když se člověk poprvé po porodu nadechne, a končí, až pak ve stáří naposled vydechne. A mezitím je pořád riziko.

Zdroj: lidovky.cz

Přejít nahoru