Pamatuješ ten pocit, když jsi poprvé viděl prázdné náměstí a věděl, že něco už nikdy nebude úplně stejné? Ten strach, ale i ten zvláštní hrdý odpor, když soused donesl respirátor babičce. To byl okamžik rozpoznání. My jsme najednou stáli u prahu, kdy se ukázalo, co funguje a co ne. A nešlo jen o nemocnici v centru města. Šlo o ordinaci v malé vesnici, o sanitku, o výrobnu roušek, o člověka, který se bál zajít k doktorovi.
Když chci rozumět tomu, jak covid změnil české zdravotnictví, podívám se nejdřív na fakta a pak na lidi za nimi. Podstatné informace najdeš u Ministerstvo zdravotnictví ČR. Ale čísla sama o sobě ti neřeknou, jaké to bylo v očích sestry po dvanácti hodinách v izolaci, nebo jak rodina hledala pomoc pro dlouhodobě nemocného.
První úder: chaos, přetížení a improvizace
Když přišel první velký nápor, všechno bylo najednou viditelnější. Nemocnice plné lůžek, laborky běžící na plné obrátky, nemocní čekající dlouhé hodiny. A logistika? Neexistovala v tom smyslu, jak jsme si ji představovali. Respirátory se sháněly po firmách, někde vznikaly improvizované štíty z plexiskla, jinde lidé šili roušky z prostěradel. To byla scéna, kdy systém ukázal svoje mezery. A my to viděli na vlastní oči.
Primární péče byla zatlačená dozadu. Ordinace zavíraly nebo omezovaly provoz. Lidé odkládali vyšetření, preventivní prohlídky, screeningy. To se nevrátilo samo — má to důsledky: později přišli pacienti s pokročilejšími diagnózami. Nemocnice odkládaly plánované operace, aby uvolnily kapacity pro COVID. Někteří lékaři museli rychle přejít na akutní péči, jiní se učili pracovat s ventilátory. Hodně lidí se unavilo. A někteří odešli.
Hodně se mluvilo o digitalizaci, ale realita byla taková, že se spouštěly rendsy přes noc. Telefonní linky pracovaly až do kolapsu. Místy se ukázalo, že centra krizového řízení fungují, jinde zase nic. To vše vedlo k rychlému přepisování pravidel — a k frustraci těch, kteří byli na první linii.
Návrat do boje: změny, které zůstaly
Něco z toho, co přišlo v nouzi, se zachovalo. Telemedicína už není sci-fi. Lidé si zvykli konzultovat s lékařem přes videohovor. E-recepty a elektronické hlášení infekcí dostaly zrychlení, které by za normálních okolností trvalo roky. To usnadňuje práci praktickým lékařům, ale taky vytváří nové nároky — data musí být srozumitelná, systémy spolehlivé.
Na druhou stranu zůstává problém s lidskými zdroji. Sestřičky a ošetřovatelé mají plnou hlavu syndromu vyhoření. Odchody do zahraničí, nízké platy a náročná práce způsobily, že kapacity nejsou takové, jaké by měly být. Co kdyby se víc investovalo do vzdělávání a podmínek na pracovištích? Ne kvůli módě, ale proto, aby sestru u lůžka nikdo nenahrazoval strojově, ale lidem se dalo důstojně pracovat.
Ve větších nemocnicích zůstaly separátní vstupy a tzv. „čisté“ a „špinavé“ trasy. To zlepšilo kontrolu infekcí i u jiných onemocnění. Oddělení infekční kontroly se posílila, labory zvládají rychlejší testování. Ale zase — ceny provozu rostou a někde chybí jasná politika financování. Nemocnice nahromadily dluhy po lockdownu a odložené péči. To bolí rozpočet měst a krajů.
Hodně se změnilo i ve vztahu občan — stát. Pandemie odkryla, jak moc se politika míchá do zdravotnictví. Rozhodnutí často nešla jen o medicínu, ale o komunikaci, politiku a mediální tlaky. Lidi ztráceli důvěru tam, kde informace kolísaly. Na druhou stranu vznikly silné místní iniciativy — dobrovolníci organizovali pomoc, malé firmy přispívaly technikou, sousedé vozili nákupy. To je něco, co bychom měli zachovat.
Mentalita pacientů se změnila. Lidé jsou obezřetnější, kritičtější k rychlým slibům, více chtějí vědět, co jim doktor nabízí. A to je dobře. Ale někdy to sklouzne do přehnané nedůvěry. My, jako společnost, teď máme příležitost znovu vyjednat vztah mezi státem, odborníky a občany — otevřeně, čestně a bez zbytečných nadsázek.
Co konkrétně zůstalo a co dál řešit?
1) Primární péče: Potřebujeme silné praktické lékaře. Nejen jako hlídače papírů, ale jako specialisty na prevenci a včasnou diagnostiku. To znamená lepší platové ohodnocení, čas na pacienta a méně byrokracie.
2) Rozložení sil: Regionální nemocnice musí dostat podporu, aby zvládly akutní případy bez rudého alarmu. To znamená vybavení, školení a stabilní financování.
3) Personální politika: Podpora zdravotníků není jen o penězích. Je to o směnách, psychické podpoře a smysluplných kariérních cestách.
4) Datová připravenost: Rychlé testování a přístup k datům jsou klíčové. Ne kvůli sledování, ale kvůli rozhodování, které zachrání život.
5) Prevence a veřejné zdraví: Investovat do očkování, očkovacích center, osvěty a lokálních zdravotních programů. Lidé reagují lépe, když rozumí tomu, proč něco děláme.
Taky je tu téma dlouhého covidu. Lidé s trvalými následky potřebují multidisciplinární péči — fyzioterapii, psychologii, rehabilitaci. Těchto pacientů bude víc a naše systémy na to musí být připravené. To není jen otázka nákladů. Je to otázka lidské důstojnosti.
A ještě jedna věc: zásoby. Uvědomili jsme si, že závislost na dovozu určitého materiálu může být riziková. Lokální výroba ochranných pomůcek nebo alespoň skladové rezervy jsou rozumné. Ne kvůli strachu, ale proto, aby se při další krizi nemuselo improvizovat.
My to všechno můžeme udělat. Ne přes noc a ne bez názorových třenic. Ale když se díváš na to, co covid udělal, vidíš příležitost. Vidíš, kde je slabé místo a kde je síla. A to je dobrá informace.
Tak co kdybychom začali tam, kde to dává smysl: posílit primární péči, vrátit plánovanou péči do normálu, podpořit personál a udržet dobré věci z digitalizace. A neskrývat problémy pod byrokratickými papíry. Lidé potřebují jednoduché odpovědi, ne řeči o „strategie“ bez konkrétních kroků.
Věřím, že české zdravotnictví prošlo velkou očistou zkušeností. Ne všechno je lepší. Ale některé změny tu zůstaly a dávají šanci udělat systém odolnější, lidštější a méně závislý na náhodě. Když to uděláme poctivě, nebude to jen o přežití příští pandemie. Bude to o tom, aby každý z nás mohl chodit k doktorovi s pocitem, že je to místo, kde se o něj postará někdo, komu záleží.
‚
