Pamatuješ ten moment, když jsi poslouchal tiskovku a cítil, že něco nesedí? Ten divný stín mezi slovy „děláme všechno pro vaše bezpečí“ a realitou v ulicích — prázdné regály, fronty před lékárnami, kamarádi na home office, děti ztuhlé u obrazovek. A pak to ticho, když přišla otázka: „Co přesně selhalo?“ Stát moc často mlčel. Nebo mluvil tak, že to spíš zamaskovalo než vysvětlilo. Takhle to myslím: lidé potřebovali pravdu, ne uklidňování.
V tomhle textu chci pojmenovat věci, co se málokdy otevřeně přiznaly. Ne jako teorie spiknutí, ale jako seznam otázek, které zůstaly bez pořádné odpovědi. A ano, možná je to jen mnou, ale myslím, že si zasloužíme jasné vysvětlení.
Co stát nepřiznal o tom, jak byl připraven
Pamatuj si pocit, když přišla první vlna a každý hledal respirátory jako zlatý poklad. Mohl bys očekávat upřímnost: máme zásoby na tři měsíce, nebo jsme na tom špatně. Místo toho často slyšíš optimistické fráze a uklidňování. Zkušenost mnoha lidí byla jiná. Neměli jsme dost masek, ochranných pomůcek ani jasný plán pro domovy seniorů. To nejsou obvinění bez důkazů — to jsou popsané situace, které sis mohl prožít sám.
A co kapacita nemocnic? Zveřejňované čísla o volných lůžkách a ventilátorech byly dohromady naladěné tak, aby nevypukla panika. Jenže praxe ukázala, že stav personálu — sestry, lékaři, únavou přepracovaní — rozhodoval víc než stroje. To stát málokdy přiznal: nešlo jen o počty zařízení, šlo o lidi, kteří je obsluhují.
K těmto věcem se dají najít informace i u mezinárodních autorit, které opakovaně volaly po transparentnosti a jasných datech. Podívej se například na stanoviska Světové zdravotnické organizace, která opakovaně zdůrazňovala potřebu otevřených dat a připravenosti.
Co stát nepřiznal o rozhodování a tlacích
Představ si, že stojíš za dveřmi zasedání, kde se rozhoduje o zákazu pohybu, o zavření škol, o tom, kdo dostane pomoc. Nevíš, kdo mluví nejvíc s kým, jaké experty si vláda vybrala a proč. A to je přesně místo, kde chyběla plná otevřenost.
Mnoho rozhodnutí vznikalo podle modelů a scénářů. Modely nejsou špatné — naopak — ale stát málokdy přiznal, jaké předpoklady modely měly, kdo je dělal a jak moc se lišily jejich výsledky. Lidi potřebují vědět, za jakých podmínek se zavíralo a jak se vyhodnocoval přínos versus škody. Co kdyby bylo veřejné přiznání: „Tento krok děláme proto, že model X říká toto, ale model Y říká jinak, takže rozhodujeme takhle“? To by aspoň otevřelo prostor k debatě.
Další věc: politický tlak a rychlost—někdy rozhodnutí vznikla pod tlakem mediální hysterie nebo zahraničních praktik bez reflexe domácích dopadů. Stát to často nepřiznal. Ať už šlo o nákup materiálu na poslední chvíli nebo o smlouvy uzavírané bez soutěže, ze strany lidí bylo očekávání, že místo toho, aby se vysvětlilo proč, přijde rychlé omlčení.
Co stát nepřiznal o komunikaci a chybách v ní
Vzpomínáš si na nekonzistentní doporučení? Jednou se má nosit rouška, jindy ne, pak zase ano. Lidi říkali: „Proč se mění pravidla?“ Místo přiznání, „škoda, že jsme to oznámili špatně“, slyšeli jsme „věda se mění“ a to je pravda, ale u komunikace jde o víc než pravdu. Jde o to, jak pravdu podáš. Když stát místo přiznání chyby mění tón, ztrácí důvěru.
Určitě existují i případy, kdy informace přišly pomalu nebo byly vyhroceně selektivní. Testování třeba nebylo vždy dostupné stejným způsobem pro všechny. To stát nepřiznal otevřeně: že někde testy chyběly a že to ovlivnilo schopnost rychle odhalit ohniska.
A teď prakticky — co z toho plyne pro tebe a mě? Když stát zamlčí, lidé přestávají věřit. A když nevěří, šíří se dezinformace a strach. To je přesně ten moment, kdy občanská iniciativa a nezávislá žurnalistika dostanou větší prostor. To není ideální stav.
K čemu se stát nikdy nepřiznal, toho je víc. Některé věci působí drobně, jiné zásadně.
– Nepřiznal plnou cenu lockdownů. Ano, zachránil životy, ale zároveň zcela změnil životy malých podniků, živnostníků a lidí, co pracují na smlouvy. Mluvím tu o dluzích, ztrátě příjmů a zhoršeném duševním zdraví. Tohle bylo často zlehčováno nebo oddalováno s tím, že „pomoc přijde“. Pomoc přišla, ale pomalu a ne vždy cíleně.
– Nepřiznal selhání v domovech seniorů. Statistiky o úmrtích v pečovatelských zařízeních dorazily pozdě, vysvětlení byla někdy rozvleklá. Lidi chtěli jasnou odpověď: proč nebyla ochrana prioritou dřív?
– Nepřiznal problémy s nezávislým dohledem nad nákupy a smlouvami. Transparentní smlouvy a jasná kontrola by snížily prostor pro pochybnosti. Znovu — neřeklo se to jasně.
– Nepřiznal dopady na vzdělávání. Zavření škol nebylo pouze o dnech učení mimo školu. Šlo o vývoj dětí, o nerovnosti mezi rodinami, o ztrátu kontaktů. Místo otevřeného hodnocení se to často prezentovalo jako nutnost bez debaty o alternativách.
Teď možná říkáš: „To už všichni vědí.“ Možná. Ale je tu rozdíl mezi tím, že veřejnost o něčem mluví a tím, že si stát přizná chybu veřejně a vezme za ni odpovědnost. Odpovědnost znamená konrétní kroky: vyšší transparentnost, náhrady, veřejné vyšetřování. To se však stalo jen částečně.
Myslím, že důvěru se nedává zpět slovem „promiň“. Důvěru získáš činy. A jedním z těch činů je otevřenost v tom, co šlo špatně. Nejsme ani velmi vyrovnaní, ani nesoudíme za každou chybu — jde o to, že když se udělala chyba, mělo by být jasné, proč se udělala, kdo za ni nese odpovědnost a co se změní, aby se neopakovala.
A co můžeš udělat ty? Několik jednoduchých kroků, které nejsou mocné, ale drží věci v pohybu: žádej přístup k informacím, podporuj místní nezávislé noviny, napiš svému zastupiteli, podávej podněty k tahu veřejné kontroly, organizuj sousedskou pomoc pro lidi, co byli během pandemie nejvíc zasaženi. To nejsou hrdinské činy, jsou to praktické kroky.
Vím, že to všechno zní trochu cynicky. Ale je v tom i naděje. Když se lidi ptají nahlas, když se požaduje odpovědnost, státní instituce nemají kam ustoupit. A to je dobré. My, co jsme zažili zmatené roky, máme právo na srozumitelnou odpověď — ne na omluvy v hodnotě PR kampaně.
Nakonec: co kdyby stát přiznal víc než jen formální chyby a místo toho ukázal konkrétní plán, jak to napravit? Co kdyby každý nákup, každé rozhodnutí, každé zavření nebo otevření mělo přístupnou stopu, která ukáže proč a za jakých důsledků? To by posílilo důvěru víc než nejlepší tiskovka.
Věřím, že my jako společnost zvládnem vyžadovat tuhle jasnost. A když budeme trvat na pravdě, stát nebude mít kam se schovat. To je reálný krok, ne teorie. A začíná to u malých věcí — podání žádosti o informace, čtení reportů, otázky politiciňám a politikům. Máš na to právo.
